Whenever I’m alone with you
Rozhovor s malířkou Magdalenou Kulesza-Fedkowicz
Výstava Whenever I’m Alone with You v Galerii města Karviné otevírá intimní a zároveň univerzální prostor, v němž se tvorba Magdaleny Kuleszy-Fedkowicz stává prostředníkem mezi viditelným světem a jeho skrytými vrstvami. Polská malířka a vizuální umělkyně dlouhodobě zkoumá neviditelná propojení, proudění životní energie a jemné vztahy mezi člověkem, přírodou a vnitřní zkušeností bytí. Její práce se pohybují na pomezí malby, kresby, fotografie, videa i site-specific instalací a vytvářejí meditativní pole, v němž se divák může zastavit, ztišit a vnímat.
Název výstavy, inspirovaný písní Lovesong skupiny The Cure, není pouhou kulturní referencí, ale klíčem k porozumění autorčinu postoji ke světu i k tvorbě samotné. Samota zde neznamená izolaci, ale podmínku hlubokého vztahu — k druhému, k přírodě i k sobě samé. Právě v tomto napětí mezi osobním prožitkem a univerzální platností vzniká vizuální jazyk, který se vyhýbá doslovnosti a spoléhá na poetickou sílu obrazu.
V následujícím rozhovoru Magdalena Kulesza-Fedkowicz otevřeně hovoří o svém tvůrčím procesu, o vztahu k hudbě a literatuře, o hledání analogií ve vícevrstvé realitě i o tom, proč je pro ni tvorba formou poznání, rituálem a nezbytným způsobem komunikace se světem. Rozhovor nabízí možnost nahlédnout pod povrch vystavených děl a vstoupit do myšlenkového a smyslového prostoru, z něhož vyrůstají — prostoru, kde se umění a život přirozeně prolínají.
Vaše výstava nese název „Whenever I’m Alone with You“, který je úryvkem z písně skupiny The Cure. Co Vás na této písni oslovilo a jak ji vnímáte v kontextu své výstavy?
The Cure je mi velmi blízká kapela – hudebně i literárně. Už mnoho let zní v mém ateliéru. Stává se, že během práce obsesivně přemýšlím o nějaké slyšené nebo přečtené větě. Uvažuji o potenciálu, který je v ní obsažen. Výstižnou metaforu této zkušenosti formuloval Hrabal, když říkal, že si člověk takovou větu bere do úst jako bonbón a dlouho ji vychutnává, aby se dostal až k hloubce chuti. Často u mě během těchto úvah dochází k dekódování jazykového podnětu a objeví se jeho korelát v jiné oblasti, někdy vizuální. Během procesu hledání těchto vzájemných souvislostí se nezřídka objevují kontexty, které překvapí i mě samotnou. A podobně tomu bylo i tentokrát.
Tato skladba vypráví o prožívání výjimečného vztahu, o možnosti soustředit se na druhého ve chvíli, kdy se vnější svět odmlčí, zastaví a nemá k nám přístup. Je to časoprostor, který přeje objevování a budování blízkosti. Cítíme se tehdy svobodní, hodnotní, celiství, na svém místě – jako bychom byli doma. Píseň také hovoří o nadřazené hodnotě, která nás přesahuje a zůstává stálá bez ohledu na naši lidskou nestabilitu. Zkušenost obvykle spojovanou s romantickým vztahem převádím do širší roviny. Podobně vnímám svůj postoj ke světu a k životu. Tento tvůrčí eros mě provází při navazování vztahu se světem přírody, v soustředění, v zachycování nuancí. Když nic neruší. Cítím, že se stávám součástí, zabydluji se a vracím se k sobě. Být sám se sebou je nutné, aby vztah mohl být autentický a hluboký. Myslím, že právě o tom moje tvorba je – a vzniká v podobném napětí.
Ve své práci se často soustředíte na neviditelná propojení mezi životem a uměním. Jak se tato témata projevují ve vaší tvorbě?
Během tvůrčího procesu jsem propojena s „esencí života“. Podle mého vnímání je tvorba neoddělitelně spjata se životem a jeho afirmací. Možná je to otázka osobního přístupu, postoje, porozumění a definic, které z tohoto propletence vyvstávají. Tvůrčí proces je pro mě mnohovrstevnatou zkušeností – stejně jako je mnohorozměrný náš život. Důležitý je pro mě bezpochyby poznávací aspekt, v němž se tvorba stává jakýmsi badatelským nástrojem, pomáhajícím pronikat k principům, sledovat smysly a přibližovat se prchavým pravdám. Tvorba je také způsobem myšlení, domestikace světa, vytvářením vlastní mytologie, kreslením osobních map a naplňuje vnitřní potřebu vyprávět o zkušenosti života ve světě.
Celý okolní svět přírody – jak ve své fyzické matérii, tak i v onom pro nás neviditelném, éterickém prostoru – je pro mě důležitým zdrojem duchovní i tvůrčí inspirace. Hledám analogie a podobnosti ve vícevrstvé realitě, v jejích fundamentálních, byť často neviditelných konstrukcích. Tvůrčí proces je pro mě mostem, hraničním územím mezi vědomým a nevědomým, známým a neznámým. Je prostorem svobody. K určitým pravdám se můžeme dostat různými cestami. Ty, které jsem rozeznala, se snažím převádět do vizuálního jazyka a často využívám jeho poetický potenciál.
Pracujete s různými oblastmi umění, jako je malba, videoart či instalace. Jak se rozhodujete, které médium nejlépe vyjádří konkrétní myšlenku nebo emoci?
Myslím, že moje interdisciplinární aktivity vycházejí z potřeby proniknout do daného tématu hlouběji – nechci klouzat po povrchu. Díky širokému spektru výrazových prostředků mohu plněji zobrazit ideu a rozšířit možnosti její interpretace. Většinou dlouze nepřemýšlím nad volbou média. Pracuji intuitivně, následuji to, co přichází. Obvykle vím, v jaké disciplíně budu působit. Častokrát samotné téma napoví způsob vyjádření a řešení. Konkrétní obrazy, sochy a další tvůrčí impulzy se mi pak samy zjevují pod zavřenými víčky.
Tvůrčí proces je pro mě mostem, hraničním územím mezi vědomým a nevědomým, známým
a neznámým. Je prostorem svobody.
Vaše díla bývají často popisována jako meditativní zkušenosti. Jak prožíváte tvůrčí proces? Vnímáte jej jako osobní cestu k sebepoznání?
V tvůrčím procesu nacházím smysl i pocit jednoty se světem. Jak píše Erich Fromm v knize Umění milovat, v tvůrčím procesu se tvůrce a materiál sjednocují a hranice mezi nimi mizí. Tvorba je pro mě neustálým a nezbytným rituálem odvahy být sama sebou, podle vlastních pravidel. Je primární potřebou a formou komunikace se sebou, se světem i s druhým člověkem.
Mnohé Vaše obrazy nesou pocit pohybu a energie. Jak tohoto efektu dosahujete v médiích, jako je malba či kresba, která jsou ze své podstaty statická?
Použití určitých výtvarných prostředků to umožňuje – kombinace konkrétních barev může vyvolat dojem pohybu. Rozkmitáním barevných ploch a rozmístěním mnoha drobných prvků si dokážeme představit pohyb: tekoucí řeku nebo padající déšť. Je fascinující, že na dvourozměrné statické ploše lze vytvořit iluzi proudění energie. Podobně jako u animaci – pohyb je tím, co ve skutečnosti neexistuje. Vzniká mezi dvěma vedle sebe postavenými nehybnými obrazy. V mých pracích vychází snaha o dosažení dojmu pohybu z osobní zkušenosti prožívání světa skrze pohyb v prostoru, který prohlubuje uspokojení i porozumění vlastní existenci.
Co byste si přála, aby si diváci z vaší výstavy odnesli? Jaké reakce nebo emoce byste chtěla vyvolat?
Nemám a ani bych si netroufala mít konkrétní očekávání. Myslím, že tvorba může být formou daru a prostorem k setkávání. Doufám, že se moje výstava do tohoto přesvědčení zapíše. Možná toto setkání povede k rozšíření vnímání světa z nového úhlu pohledu, nebo potvrdí přesvědčení a intuici návštěvníků výstavy. Setkání s výtvory mysli a představivosti druhých mi dává pocit, že překonávám osamělost ve vnímání světa; jsou formou komunikace v prchavých okamžicích našeho bytí.
Vaše díla propojují osobní zkušenosti s univerzálními tématy. Jak se vám daří nacházet rovnováhu mezi osobním vyjádřením a obecnějšími, univerzálními tématy?
Domnívám se, že jsme si velmi podobní. Prožíváme obdobné stavy, máme podobné potřeby, čelíme stejným obavám. Procházíme stejnými etapami životního vývoje. Navzdory kulturním či ekonomickým rozdílům jsou naše zkušenosti v základních aspektech existence velmi blízké. Podobně jako píseň Lovesong. Robert Smith ji napsal jako svatební dar Mary Poole. Přestože jde o velmi osobní autorovu zkušenost a vyznání konkrétní osobě, její sdělení je univerzální. Většina posluchačů v této skladbě nachází vlastní osobní prožitek. Možná jde o nalezení podstaty prožitku či reflexe. Jde o to, zpracovat ji a přetvořit v surový znak či symbol, zbavený osobních detailů, které by mohly působit jen jako zbytečná dekorace. Takto vyjádřené poselství může být skutečně vnímáno ostatními, a ne jen pro pocit sdílení zkušenosti.
Jak byste popsala vztah mezi viditelným a neviditelným ve vaší tvorbě? Jak se vám daří zachycovat něco tak abstraktního, jako je „životní energie“?
Moje pokusy vizuální tvorby vycházejí z mé hluboké vnitřní potřeby. Nevím, zda se mi daří, ale bez nich bych necítila smysl. Svět vnímám tak, jak ho vnímám, a snažím se sdílet své zkušenosti, úvahy a fascinace. Doufám, že můj překlad z jednoho jazyka do druhého bude ostatním srozumitelný.
Co bylo největší výzvou nebo překvapením ve vaší kariéře? Máte nějaký nezapomenutelný moment, kdy jste objevila nové směry ve své práci?
Velmi zásadní pro mě bylo – a stále je – otevírání se a objevování práce v médiích, která jsem dosud neznala. Vždy to výrazně rozšiřuje mé vnímání i porozumění realitě. Nové možnosti, které poznávám skrze jinou disciplínu, proměňují mé uvažování o malbě či o oblastech umělecké tvorby, jimž jsem se věnovala dříve. Přelomové jsou pro mě také momenty, kdy v tvorbě druhých objevím něco, co mi dosud nebylo přístupné, nebo když si uvědomím své vlastní podprahové intuice týkající se reality. Díky tomu je moje prožívání světa plnější a cítím silné propojení s ostatními.
Co vás čeká v budoucnosti? Jaká nová témata nebo směry vás přitahují v dalších uměleckých projektech?
S ohledem na dosavadní metodologii své práce se domnívám, že se budu i nadále pohybovat v nejednoznačných propojeních disciplín a věřím, že budu překvapovat sama sebe. Nejdůležitější je pro mě pěstovat blízký a autentický vztah ke světu. Doufám, že budu dostatečně vnímavá k objevování potenciálu, který v životě a jeho projevech dřímá, a že mě neopustí horečka hledání smyslu ani zvědavost vůči světu a jeho tajemstvím.
Rozhovor připravila Zuzana Balická a Anna Macurová.