Když se člověku několikrát nepodaří dostat na uměleckou školu, může snadno dojít k závěru, že cesta k umění pro něj není určena. Ewa Ćmok Matykiewicz se této představy na čas vzdala. Malovala ale dál – pro sebe, své přátele a známé. O několik let později se k výtvarnému studiu vrátila. Tentokrát uspěla.
V roce svých padesátých narozenin, představuje svá díla v Galerii města Karviné na výstavě Genius Loci. Vrací se k místu, kde vyrůstala, k paměti Karviné a k lidským osudům spojeným
s hornickou minulostí regionu. V cyklu Zdař Bůh propojuje postavy horníků s motivy andělů, prostorem, místem a časem. Její obrazy přitom nejsou jen záznamem konkrétní podoby člověka nebo města. Jak sama říká: „V každém obraze je ukrytý příběh.“
S Ewou Ćmok Matykiewicz jsme si povídaly o její neobvyklé cestě k výtvarnému vzdělání, o rozdílech mezi českou a polskou výtvarnou scénou, tvůrčích krizích i o tom, co pro ni znamená Karviná.
Foto: archív Ewa Ćmok Matykiewicz
Letos slavíte padesáté narozeniny. Když se ohlédnete za svou dosavadní uměleckou cestou, kdy jste si poprvé uvědomila, že výtvarné umění nebude jen zálibou, ale skutečně důležitou součástí vašeho života?
Když mi učitel ve sboru řekl, že neumím zpívat. Od té doby nezpívám, ale maluji.
Vaše cesta k výtvarnému vzdělání nebyla úplně přímočará a studium jste absolvovala později. Co vás k němu přivedlo a bylo pro vás těžké začít se výtvarnému umění věnovat systematicky až v pozdějším věku?
Po základní škole jsem nebyla přijata na uměleckou školu. Talentové zkoušky jsem zkoušela opakovaně, ale bez úspěchu, stejně jako později po maturitě na vysokou školu. Postupně jsem přijala myšlenku, že mi tato cesta zřejmě není souzena, a na čas jsem ji opustila.
Duši umělce mi ale nikdo nevzal. Malovala jsem dál pro sebe, pro známé i přátele. Po letech mě shoda okolností přivedla zpět ke studiu. Díky práci jsem dostala možnost studovat a řekla jsem si: zkusím to. A tentokrát se to podařilo.
Studovala jste v Polsku. Jak vás polské výtvarné prostředí ovlivnilo a vnímáte rozdíly mezi polskou a českou výtvarnou scénou?
Myslím, že rozdíly naštěstí dnes neurčují hranice, ale lidé.
Kde se podle vás vaše obrazy setkávají s větším porozuměním a zájmem – v Polsku, nebo v Česku?
Mám pocit, že v Polsku je prostředí vůči výtvarníkům otevřenější. V Česku na mě někdy umělecká scéna působí uzavřeněji. Ale nakonec je vše o lidech a o tom, koho na své cestě potkáte.
Foto: archív Ewa Ćmok Matykiewicz
Každý umělec se někdy setká s obdobím, kdy se mu nedaří tvořit tak, jak by chtěl. Setkala jste se ve své tvorbě s tvůrčí krizí nebo pochybnostmi o své cestě? A co vám pomohlo pokračovat?
Moje největší tvůrčí krize souvisela s opakovanými neúspěchy u talentových zkoušek. Když jste mladý a máte život před sebou, máte pocit, že můžete změnit svět, a já o svou cestu bojovala. Několik let po sobě jsem se hlásila na uměleckou školu, ale neúspěšně. Dnes už nevím, jestli toho lituji. Nikdo mě nevedl určitým směrem, a možná právě proto maluji podle sebe. To, co cítím a potřebuji sdělit, bez předsudků a bez snahy někomu vyhovět. A co mi pomohlo? Asi čas.
Ve své tvorbě se často obracíte k člověku, jeho tváři a každodennímu životu. Co vás na lidské postavě stále přitahuje? Co se podle vás dá z člověka zachytit obrazem, ale slovem už jen obtížně?
Portréty. Básník má papír, tužku a slova. Já mám papír, tužku a obraz. V zásadě je to totéž, jen používáme jiný jazyk. Tvoření je potřeba, kterou se nedá jen tak zastavit. Někdy slova nejsou zapotřebí, stačí výraz, ve kterém je celá věta.
Pro výstavu Genius Loci jste vytvořila cyklus Zdař Bůh, v němž se objevují postavy horníků i andělské motivy. Co je pro vás hlavním tématem tohoto cyklu?
V cyklu Zdař Bůh nejde jen o portréty horníků, ale především o lidské osudy. Objevují se zde také andělské motivy. Je to symbolická rovina, která pracuje s prostorem, místem a časem. Nejde jen o podobu člověka, ale o příběh, který za ním stojí.
Foto: archív Ewa Ćmok Matykiewicz
V cyklu Zdař Bůh propojujete také postavy horníků s atributy zaniklé staré Karviné. Je pro vás Karviná především místem, které si pamatuje svou minulost, nebo vás naopak zajímá její proměna a současná podoba?
Vyrůstala jsem v tomto prostředí. Pamatuji si ještě Karvinou-Doly, kde bydlela moje babička a vyrůstala moje maminka. Nesu si v sobě mnoho vzpomínek, vlastních i vyprávěných. V každém obraze je ukrytý příběh.
Název výstavy Genius Loci – duch místa – naznačuje, že místo může mít vlastní paměť a charakter. Kdybyste měla popsat „genius loci“ Karviné jedním obrazem, symbolem nebo pocitem, co by to bylo?
Osud.
Co byste si přála, aby si návštěvník z výstavy Genius Loci odnesl? Je pro vás důležitější, aby si připomněl konkrétní minulost Karviné, setkal se s příběhy lidí, nebo aby si začal jinak všímat místa, ve kterém sám žije?
Budu ráda, když přijdou. 😊 A jestli ze zvědavosti, nebo kvůli vzpomínkám, nebo třeba proto, aby se na své okolí podívali jinýma očima, to už je na každém z nás.
Rozhovor připravila Zuzana Balická.