Výstava Nálady a sny představuje nejnovější tvorbu Renaty Filipové, výrazné osobnosti české výtvarné scény, která ani ve svých 85 letech nepřestává hledat nové cesty uměleckého vyjádření. Soubor abstraktních obrazů vznikal jako sled samostatných výpovědí – z okamžiku, intuice, vnitřní potřeby a otevřenosti vůči proměně.
Nejde o bilanční projekt ani o ohlédnutí za dlouhou uměleckou dráhou. Naopak. Výstava je svědectvím o tvůrčí svobodě, odvaze experimentovat a schopnosti začínat znovu. Renata Filipová zde představuje obrazy, které pracují s emocí, barvou a osobní zkušeností, ale zároveň ponechávají divákovi prostor pro vlastní interpretaci.
Při příležitosti výstavy jsme s autorkou hovořili o inspiraci, proměnách její tvorby, vztahu k abstrakci, PET-ARTu i o tom, co jí více než padesát let umělecké práce prozradilo o životě.
Výstava nese název Nálady a sny. Co pro vás tato dvě slova znamenají? Jsou spíše zdrojem inspirace, nebo způsobem, jak porozumět vlastnímu vnitřnímu světu?
Obojí. Nálady a sny jsou pro mě zároveň zdrojem inspirace i cestou k porozumění vlastnímu vnitřnímu světu.
Ve svých 85 letech představujete novou sérii obrazů, která nepůsobí jako ohlédnutí, ale jako nový začátek. Co vás dnes vede k dalšímu hledání a experimentování?
Tvorba je někdy bolestná, jindy hravá. Vždy jsem patřila k těm, kteří hledají. Bez neustálého hledání a bez odvahy zkoušet nové věci podle mě nevzniká zajímavé dílo.
Ve vaší tvorbě se během desetiletí objevovala figurace, abstrakce, art protis i PET-ART. Cítíte mezi těmito obdobími vnitřní kontinuitu, nebo každé představovalo jinou kapitolu života?
Nemyslím si, že jde o kontinuitu. Jak šel čas, přicházely nové nápady a chuť vyzkoušet něco jiného. Art protis jsem poprvé viděla v ateliéru Věry Tošenovské a hned jsem věděla, že si tuto techniku chci osvojit. Když se později naskytla možnost dostat se do brněnského ateliéru art protisu, neváhala jsem. Art protis se stal mou srdeční záležitostí.
Ve chvíli, kdy jsem techniku zvládla, přišel rok 1989. Přinesl mnoho pozitivního, ale také zánik brněnského ateliéru art protisu, prodejen Dílo i řady galerií.
Za vznik PET-ARTu vděčím minerální vodě Magnesia. Modř její PET láhve mě okouzlila natolik, že jsem ji chtěla proměnit v umělecké dílo. Začala jsem objevovat další barvy a tvary PET lahví – a už se to nedalo zastavit (smích). Dnes je celá výstava mého PET-ARTu instalována v Polsku na zámečku v Ługowě u Rybniku.
Malbu jsem však nikdy neopustila. Střídala jsem figurální motivy, krajinu, květiny i abstrakci podle „nálad a snů“.
Když začínáte nový obraz, víte předem, kam směřuje, nebo necháváte dílo vznikat intuitivně během práce?
Když stojím před bílým plátnem, obvykle vím, co chci malovat. Ale platí přísloví: „Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech.“ Během malování mě někdy okouzlí barva nebo tvar a obraz se začne vyvíjet jiným směrem. Když se za každou cenu snažím vrátit k původní představě, může výsledek působit unaveně.
Bez neustálého hledání a bez odvahy zkoušet nové věci podle mě nevzniká zajímavé dílo.
Ve výstavě je patrná velká míra svobody. Máte pocit, že si dnes jako autorka dovolíte více než před třiceti či čtyřiceti lety?
Svobody je v těch obrazech hodně, ale zároveň i velký respekt a zodpovědnost.
Mnohé obrazy působí velmi osobně, přesto zůstávají otevřené interpretaci. Jak vnímáte významy, které v nich diváci nacházejí, i když jste je sama nezamýšlela?
To se děje hlavně u abstraktních obrazů. Hledat v nich konkrétní předměty nebo příběhy je zábavné, ale často zavádějící. V abstrakci bych raději hledala „nálady a sny“ – tedy to, jak obraz na člověka působí, jaký pocit vyvolává a jakou náladu v něm probouzí.
Vaše tvorba vzniká v regionu spojovaném s průmyslem a těžbou. Ovlivnila krajina Karvinska, Ostravska či Těšínska vaše vidění světa a barevnost obrazů?
Dnešní Karviná je barevná, ale v době mého mládí byla vlivem důlní činnosti spíše šedá až černá. Barvu a optimismus jsem do obrazů vkládala i proto, abych lidem zprostředkovala něco, co tehdejší krajina postrádala.
Veřejnost vás zná také díky originálnímu PET-ARTu, s nímž jste vystavovala i v Národní galerii. Jak se dnes díváte na tuto část své tvorby – jako na experiment, nebo jako na rovnocennou součást svého uměleckého příběhu?
K PET-ARTu jsem se částečně vyjádřila už v předchozí odpovědi. Byla jsem první, kdo začal systematicky vytvářet objekty a obrazy z PET lahví a dal tomuto směru název PET-ART. Ano, začalo to jako experiment, ale experiment může přerůst v umění. Umění nevzniká kvalitou materiálu – vzniká uměleckou vizí a zručností tvůrce.
Existuje obraz z výstavy Nálady a sny, který je vám osobně nejbližší?
Pokud se rozhodnu obraz vystavit, musím být přesvědčená o jeho kvalitě. Přesto je jeden obraz, který mě oslovuje nejsilněji – Koráb I. Proč? To neumím racionálně vysvětlit. Má v sobě tajemství, sílu, magii a jakousi vlastní duši.
Často se říká, že kreativita s věkem slábne. Vaše práce působí opačně. Co vám pomáhá udržovat tvůrčí energii?
Na to neumím odpovědět – sama nevím. Vím jen, že den, kdy nejdu do ateliéru, je pro mě dnem ztraceným.
Když se ohlédnete za více než padesáti lety aktivní výtvarné práce, co považujete za největší překvapení své cesty?
Snad to, že jsem se nenechala odradit mnoha řečmi, činy ani událostmi – a že mě práce i život stále těší.
Co byste chtěla, aby si návštěvník z výstavy odnesl – pocit, otázku, vzpomínku, nebo odvahu ke změně?
Ideálně obraz (smích). A z toho všeho, co zmiňujete, trochu.
Je něco, co vás umění naučilo o životě a co byste se jinak nedozvěděla?
Že když něco v obraze ošidíte, pozná se to – stejně jako v životě. Díky malování jsem také poznala mnoho nadaných a tvořivých lidí, kteří věří, že „krása zachrání svět“.
Rozhovor připravila Zuzana Balická.