V Galerii města Karviné se od 17. března do 15. května 2026 uskuteční výstava V dialogu, v níž se představí výtvarnice Tereza Smetanová. Autorka, která se dlouhodobě věnuje grafickým technikám a tematice krajiny, zve diváky do prostoru soustředěného ticha, vnitřních otázek i vizuálních stop procesu. Výstava není jen souborem hotových děl, ale také nahlédnutím do samotného vzniku grafiky — do vrstev, struktur, experimentů a proměn, které jsou přirozenou součástí její tvorby.
Název V dialogu naznačuje osobní rovinu autorčina přístupu. Dialog zde neprobíhá pouze mezi umělkyní a krajinou, která je jejím dlouhodobým tématem, ale i mezi matricí a tiskem, mezi barvou a strukturou, mezi realitou a její stylizací. Stejně tak se otevírá prostor pro dialog s divákem — pro zastavení, pozorování detailu i hledání vlastních významů.
Výstava probíhá bez tradiční vernisáže, o to větší důraz je kladen na osobní setkání při komentované prohlídce, která se uskuteční 20. března 2026 v 17 hodin přímo v prostorách Galerie města Karviné. Právě zde může vzniknout další vrstva dialogu — živá výměna pohledů a myšlenek nad díly, která vybízejí k soustředění i k vnitřnímu rozhovoru.
Přinášíme vám rozhovor s autorkou, v němž přibližuje svůj tvůrčí proces, vztah ke grafice i krajině a také to, co by si přála, aby si návštěvník z výstavy odnesl.
Název výstavy V dialogu působí velmi osobně. Jaký dialog máte na mysli — s kým nebo s čím jej při tvorbě nejčastěji vedete?
Jde spíše o vnitřní dialog a vzniká už prvními kroky ven, kde očekáváte něco zajímavého. Nebo neočekáváte vůbec nic a ono to tam vznikne a vy si řeknete, to by byl dobrý nápad… Děje se to mnohým tvůrcům, kteří tvoří dlouhodobě, je to přirozená součást vašeho života. Díváte se už jinýma očima.
Říkáte, že grafický proces je pro vás neustálým rozhovorem. Co se v takovém „dialogu“ odehrává od prvního nápadu až po hotový tisk?
Odehrává se v něm mnoho. Od působení námětu až po vizuální dojem z hotového díla. Na grafice je kouzelné to, že vás může vždy něčím překvapit a vy se z toho buď skácíte, nebo vás to požene dál k touze po objevování a ke snaze udělat to jinak. Už jenom vymýšlení barevnosti, míchání barev, interakce mezi nimi v tisku (tedy soutisk) je kolikrát naprostá alchymie. Neustále vás to nutí být ve střehu a tak trochu v nejistotě, jak vše dopadne. Mezi zpracováním matrice a tiskem totiž mnohdy vzniká značný časový odstup.
Pracujete s tradičními grafickými technikami, jako je linoryt, sítotisk nebo litografie. Co byste řekla návštěvníkovi, který se s grafikou setkává poprvé — v čem je pro vás toto médium jedinečné?
U tohoto média, jehož vývoj je do značné míry spjatý s naší historií, si cením hlavně jeho nenapodobitelnosti. Fascinuje mě, jak se z pouhé reprodukční technologie u nás i ve světě vyvinula svébytná umělecká disciplína. Na naší Střední umělecké škole byla vždy velkou tradicí. Už jako studentka jsem k ní získala velký vztah (i díky skvělým učitelům), umožňovala mi rozvíjet tvůrčí svobodu a seděla mi v mých námětech. Postupně zjišťujete, že je to docela magie. A rozhodně není jen černá nebo černobílá.
Ve vaší tvorbě se často objevuje krajina — městská i přírodní. Co vás na krajině stále znovu přitahuje a proč se k ní vracíte jako k hlavnímu tématu?
Krajina vám neuteče, může se však měnit. Pokud se do ní vracíte pravidelně, změny vnímáte. Vyzařuje energii a pobyt v přírodě ohromně dobíjí. Od mala mám ke konkrétním místům hluboký vztah. Krajina, ve které žijeme, nás totiž od mala formuje, učí nás pozorovat a chápat realitu. Je to životní prostor, do kterého vstupuje člověk v nekonečné interakci s přírodou. Oba tyto elementy zanechávají stopy. Mě naplňuje tyto stopy sledovat a promítat je tematicky do tvorby. Druhou stránkou je vizuální hra s těmito tématy, kterou nabízím divákovi.
Grafika je vždy určitá manipulace a stylizace. Díky ní se zbavujeme zbytečných informací a klademe důraz na její výraz nebo myšlenku.
Inspiraci nacházíte jak v Beskydech, tak na cestách po Evropě. Pozná divák ve vašich pracích konkrétní místa, nebo jde spíš o osobní vzpomínky a pocity z krajiny?
Ve starších pracích může divák poznat konkrétní místa. U některých novějších děl jde více o pocit a osobní vzpomínku na danou lokalitu.
V některých cyklech pracujete s opakováním, strukturou a detailem. Je pro vás důležitější celek obrazu, nebo drobný detail, u kterého se divák zastaví?
Obě tyto varianty mají v obraze svoje místo. A záleží na divákovi, co má zrovna v tu chvíli chuť sledovat. V obrazech bývá spousta detailů, které mohou zaujmout dřív než celý obraz, neboť divák může na základě nich pochopit myšlenku nebo se zorientovat v celku. Také se může zprvu dívat na obraz jako celek a detaily objevovat postupně.
Fotografie je pro vás často výchozím bodem tvorby. Jak se z fotografie stává grafika — a kdy poznáte, že je čas původní obraz „rozpustit“ do abstrakce?
Z fotografie se může stát grafika mnohými způsoby. Může vás inspirovat v námětu a kompozici, lze podle ní kreslit, můžete dle ní skládat svůj vlastní obraz, lze s ní manipulovat v počítači. Fotomechanický proces je přítomen i při výrobě sítotiskové šablony, kde jsem vlastním způsobem využila tohoto potenciálu a moje tvorba se začala pomalu paradoxně abstrahovat a fragmentovat i když tzv. opisuje realitu. Grafika je vždy určitá manipulace a stylizace. Díky ní se zbavujeme zbytečných informací a klademe důraz na její výraz nebo myšlenku. Fotografii lze rovněž zcela zavrhnout a prostě si sednout se skicákem a kreslit v plenéru nebo něco navrhovat. Do tvorby zapojuji všechny tyto možnosti.
Vaše práce působí velmi soustředěně a meditativně. Jaký vztah máte k tichu a soustředění při práci — a přenáší se podle vás tento klid i na diváka?
Jsou fáze procesu, kde je soustředění nutností. Například při procesu zpracování matrice, neboť zde je sebemenší chyba vidět. V matrici se pak taková chyba těžko napravuje. Soustředění může působit až terapeuticky, kdy při tvorbě tak trochu zapomínám na všední starosti. Musím se koncentrovat na složitou spleť čar, kterou jsem si předsevzala zdolat a mnohdy ji rozhodně nezdolávám v tichu, ale v rytmu (například při poslechu hudby). Mou snahou je, aby i hotové práce vyvolávaly spíše otázky a zažehly vnitřní dialog v divákovi.
Na výstavě nejsou jen hotová díla, ale i stopy procesu, vrstvení a experimentování. Co byste si přála, aby si návštěvník z výstavy V dialogu odnesl — pocit, myšlenku, otázku?
Budu ráda, když divák pochopí, že grafika nemusí být jen uzavřeným nákladem reprodukcí, jak tomu dříve bývalo, ale neustále živým a nekonečným procesem objevování a také vizuálním dílem, na které se chce rád a opakovaně dívat.
Výstava probíhá bez vernisáže, ale s komentovanou prohlídkou. Těšíte se na osobní setkání s diváky a dialog nad díly, který tentokrát vznikne přímo v galerii?
Ano, těším a jsem zvědavá na jejich reakce.
Rozhovor připravila Zuzana Balická.